O vývoji gregoriánského chorálu 

Chorál, dnes uznánaný za vlastní zpěv římské církve, se vyvinul z židovského synagogálního zpěvu. Křesťané převzali do bohoslužby zpěv žalmů a na tomto základě se spolu s liturgií vyvinul i liturgický zpěv, který později přibral i řecké prvky.
Křesťanská hudba se mohla plně rozvíjet až po roce 313, kdy bylo Milánským ediktem křesťanství povoleno. Ke zpěvu žalmů se později přidaly i jiné zpěvy. Především to jsou mešní ordinaria a hymny.

Během času se vyvinuly zvláštní typy chorálu - starořímský, v Miláně ambroziánský, v Galii galikánský, ve Španělsku mozarabský. Ve 4. století byla v Římě založena Schola cantorum, kde se vyučovali zpěváci. Založil ji papež Damas I. Za papeže Řehoře I. Velikého v 6. století byly chorální zpěvy poprvé zapsány a nově uspořádány. Papež z existujících zpěvů vybral ty nejlepší. Není jisté, jestli některé zpěvy složil, jak se dlouho věřilo. Od té doby se tomuto reformovanému zpěvu říká chorál gregoriánský. Z Říma se chorál rozšířil do celé Evropy. Nejprve do Anglie, pak do Francie, Německa a Španělska. Chorál je vlastně první všeobecné rozšířenou evropskou hudbou.

V 9. až 11. století vypukla v Evropě tzv. tropovací horečka - chrámoví zpěváci přidávali k již existujícím zpěvům nové a to tak, že tvořili tzv. tropy (vsuvky) a sekvence. Text těchto tropů vhodně komentoval již existující chorální zpěv (např. antifonu). Jako nápěv tropu posloužil nějaký již existující chorální nápěv. Rozdíl mezi tropem a sekvencí spočívá v tom, že pro nápěv sekvence posloužilo chorální aleluja, pro tropus posloužil nápěv jiného zpěvu. Později vznikaly i nové nápěvy.

Znění chorálu se zpočátku nikterak nezapisovalo, chorál se předával ústním podáním. První písemná zmínka pochází až z roku kolem 930, kdy se objevuje text s neumy. Neumy nejsou noty, ale jsou to grafická ztvárnění pohybů ruky sbormistra. Neumy se vyvíjely, později k nim byly přidány 4 linky. Do linek se psaly tzv. punkty - čtvercové noty, někdy doplněné neumami. Současné notaci věnujeme samostatný příspěvek.

V dalších stoletích gregoriánský chorál upadá, nápěvy se zjednodušují, což vede v 16. století ke zmatku. Na žádost papeže Řehoře XIII. se Palestrina a Zoyle ujímají obnovy chorálu. Jejich práce však zůstala nedokončena. Pod vedením Aneria a Suriana vychází v roce 1596 vychází medicejské vydání Graduálu, který je však značně zjednodušen. V 19. století vlivem osvícenství roste zájem i o církevní hudbu. V této době pracují na obnově chorálu dvě skupiny: Ceciliánské hnutí, které dále zjednodušuje a vydává medicejské vydání chorálu a Solesmeské hnutí, které hledá původní podobu chorálu v dobových pramenech. V roce 1905 ustanovuje papež Pius X. solesmeské vydání jako závazné. Na toto vydání navazuje Graduale romanum, které vyšlo po II. vatikánském koncilu.