Varhany, varhaníci a tajemno... 

Na Starém židovském hřbitově, pod klenbou černých bezů, odpočívají slavní a vznešení nebožtíci. Nikdo je v zelenavém příšeří neruší, sluneční paprsek sem nezavítá, natož pak noha člověka. Husté stromoví kol dokola střeží posvátný klid a ticho. Vždyť nebožtíkům je toho zapotřebí: neboť ti, co tu odpočívají, za svého života moc klidu a bezpečí neužili.
Jen jediný nespí - bludný varhaník.

Narodil se jako žid, přijal však katolickou víru. Stal se kaplanem v chrámu svatého Víta na Hradčanech, léta tu hrával na varhany, a když se přiblížila jeho poslední hodinka, zatoužil vrátit se na místo svého dětství. Zastesklo se mu po židovské zahradě mrtvých. Jako by se v něm ozvaly dávno zapomenuté vzpomínky na rodiče, sourozence, kamarády…
A snad také po měkkém loži Starého hřbitova zatoužil proto, že tu byla pohřbena jeho jediná životní láska, mladá židovka, dívka s mandlovýma očima, jak jí říkával. Varhaník nikdy nikoho nemiloval, jen ji - tu a žádnou jinou. A tak, aby se jeho přání mohlo vyplnit, odřekl se milý kaplan katolictví a pokorně se vrátil k víře otců a dědů. Tak mohl být pochován vedle své milenky.

Ale v životě ani ve smrti nic není zadarmo, všechno je třeba zaplatit. A jak poznáte, platil i varhaník. Noc co noc, úderem dvanácté musí vstát ze svého hrobu, spěchat na břeh řeky Vltavy, kde již čeká loďka, přeplout na druhý břeh, dojít na Pražský hrad a zde, v chrámu svatého Víta, usednout za manuály obrovských varhan a - hrát a hrát až do rozednění.

Kostlivec, který je na místě převozníka, šlape mu měchy, aby tklivé kostelní nápěvy, kající žalmy a svaté písně byly co nejkrásnější. Hudba se nese ztichlou lodí, a když se barevných oken chrámu dotkne první paprsek denního svitu, ukončí varhaník svůj koncert mocným akordem.

Žid, jenž se stal křesťanem, aby se zas před smrtí stal židem, pak putuje ztichlou Prahou zpět ke svému loži na Starém hřbitově. A ještě než se uloží ke spánku, povzdechne: „Och, kdybych tak zítra nemusel …“

Ale musí. Musí se znovu vypravit na Hradčany a všechno se opakuje. Inu - každá legrace něco stojí!

Varhany u sv. Víta

Na Národní třídě straší slepý varhaník. Deset minut před půlnocí bouchá na dveře kostela sv. Voršily. Vysvobodí ho ten, kdo mu otevře dveře kostela a nechá ho zahrát na varhany.

Na Velký pátek jsou na dvou místech v Praze samy od sebe slyšet varhany. Je to u sv. Josefa na náměstí Republiky a ve Zlaté uličce čp. 20.