Podivná soutěž 

Inu stane se, že každý člověk občas prožije nějaké hodně podivné situace – doma, ve škole, v zaměstnání, ba i jinde. Tuhle jsem jednou šel kolem podivného stavení, které mělo okna jako běžný dům, ale na střeše byla jakási podivná prosklená komínovitá nástavba dávající tušit, že jde o podivnou sakrální architekturu let třicátých až padesátých (někdy a někde však i zaostale sedmdesátých) jelikož v době budování socialismu a z něho vycházejících uměleckých směrů socialistického ralismu (podivně zkráceno „sorela“) či paralelně koexistujícího o něco hodnotnějšího funkcionalismu či konstruktivismu bylo i při stavbě chrámových staveb žádoucí připodobňovat věže dýmajícím komínům (snad aby nebyly tak nápadné). Jest známo, že oba tyto protichůdně světy se ovlivňovaly navzájem – vždyť podivný velechrám kdysi „svatého“ Klementa na vrcholu hory Vítkov je vlastně nádhernou funkcionalistickou stavbou (myslím to vážně!!) mající úžasně sladěné proporce regulérní trojlodní baziliky, na jejímž kůru nechybí dobové varhany (vůbec ne špatné!!!) a pokud takový kostelík svatých Filipa a Jakuba na Zlíchově ze strany presbytáře „hlídá“ svatý Jan Nepomucký, pak Klementův velechrám v průčelí „střeží“ největší bronzová jezdecká socha na světě (!!! – velmi mnoho lidí tohle vůbec neví !!!) s Janem Žižkou z Trocnova. Ovšem k tomu, aby se tento velechrám stal útočištěm ducha křesťanského, musela by se přes jeho střechy převalit hodně vydatná vlna tsunami ze svěcené vody a snad ani nelze spočítat hodiny zde promodlené při nezbytně nutných smírčích pobožnostech… Znám jednu dívku, která sem chodila na zmíněné varhany cvičit. Asi za měsíc toho nechala – prý zde straší (sice žádný konkrétní podivný přízrak neviděla, ale tvrdí, že vždy když hrála Bachovy chorálové předehry, zmocňovala se jí taková úzkost a hrůza, že musela z tohoto prostoru utéct)! Asi tedy nějaké tak zvaně podivné „paranormální“ jevy mohou citlivější duše vnímat i během života pozemského…

I vstoupil jsem tedy do domu onoho, jemuž v zatáčce tramvaje menší katolický kostel v protikladu stál. Vystoupiv po schodišti nevelkém, spatřil jsem několik podivných osob do prapodivných hábitů oděných, jenž o sobě pravily, že varhaníci jsou…Osoby tyto muži i ženy byly (nebo „byli“ – jak se v tomto případě řeší „shoda podmětu s přísudkem“?!?). Nepoznaje v nich katolické důstojnosti, vešel jsem mezi ně. Uprostřed podivné místnosti stál podivně prostřený stůl plný roztodivných dobrot, jenž oko těšily již při pohledu pouhém. Jsem člověk slabý, jehož nízké pudy naplno ovládají, pročež známý to Pavlovův reflex zapříčinil plnost úst mých slinami, že ani odpovědět na pozdrav jsem nemohl! I byl zde přítomen jakýsi vůdčí kmán, jenž spatřiv jiskru v očích mých, důrazně velmi sdělil, že kdo uzme ze stolu před dozněním hudby podivné, tomu ruce uraženy budou… Svatá prostoto, i tady se člověk ovládati musel!!

Společnost svolána k zahájení podivné soutěže a jak už to bývá v našich kruzích zvykem, nejprve pohovořil kněz – byť podivný (neměl kolárek)… Pak slova se ujal ještě podivnější fousatý muž v bílých „jagerhoznách“ a klobouku mysliveckého připomínaje, který píšťalu velmi podivnou a velikou odkudsi z dalekého západu vlasti přitáhnouti ráčil. Píšťala tato za léta nabyla tvarů podivných a neustále proměnných, leč vadu měla jedinou – nepískala. Otázkou jest, zda k rozměrům vzhledem pískati vůbec mohla a jen temně a trpně v basech nebručela, neboť jak známo, hlasový diapason nástroje zvaného „organum“ velmi široký a smrtelníkovi mnohému podivný jest! Píšťala tato podivná ještě podivnějším symbolem již tak značně podivné soutěže se stala, čímž snad odčiněna byla před více již léty podivná destrukce její způsobena. Po tomto držiteli píšťaly podivné promluvil ještě jeden člověk – jakýsi zdejší hudby učitel, který snad přístup k nástroji vezdejšímu všem takto zprostředkovati ráčil.

Pak proběhlo losování pořadí varhaníků podivných na základě čísel značně pozoruhodně volených. Porota, která se setávala ze tří již zmíněných můžů podivných, veškeré úkony úřední na toaletě konala, přičemž kopie jediné jiný člověk neviděl – snad kopírovací stroj doznal úhony při manipulacích podivných!?

Losy padly, chvíle pravdy nastala!! Podivní varhaníci odebrali se k nástroji podivnému, aby múzám svým přebujným otěže uvolnili a umění podivné, jenž jinde sotva ohlasu by doznalo, všem přítomným předvedli. Nelze snad ani vylíčiti výkony jednotlivé, protože měl-li by pisatel evokované dojmy své písemně vylíčiti, již při pouhých smyšlenkách na úchvatné zážitky zde prodělané, psaní to podělal by smíchem! Nelze tak stejně ani kumštýřů jednotlivých jmenovati, protože již při pouhé vzpomínce na skutečnost, že tito podivní lidé kostelními varhaníky jsou, vážné nebezpečí vyvstává, že kráčeje kolem svatyně, kde individua tato jako varhaníci působí, pominuly by zbožné myšlenky mající při cestě kolem domu Božího každému na mysli tanout, a tyto pak vystřídány by byly nedůstojnými a velmi podivnými vzpomínkami na zážitky z domu tohoto. Strašné by to bylo pak jdouce kolem katedrál, loretských chýší či kaplí floriánských a kostelů majících k těmto individuím vztažnost přímou!

Proto v zájmu žádoucí varhanické důstojnosti a zbožné usebranosti ponechám zážitky tyto vzpomínkám těch, kteří se tohoto podniku podivného přímo zúčastnili. I tak lze slovy jen velmi nesnadno líčit, co se v hudbě zde dělo podivného! A jak řekl již zmíněný kněz podivný – kdo ví, zda právě v chvílích oněch podivných neproběhla skutečná revoluce v umění!?

Revoluce však ve všech pádech proběhla v rámci oboru pořádání soutěží uměleckých! Však kam se nějaké to Pražské jaro či jiné podniky břídilské chvástati ráčí!? Takové pospolitosti jako u varhaníků podivných dosáhnouti zde nemožno! Po doznění hudby podivné pilo se a hodovalo, až parní vláček v baňce průsvitné na Pendolino si hrál!! A zná-li smrtelník zdejší snad soutěže jiné, kde ceny veškeré spravedlivě všem po kusech rozděleny jsou?!

Za všechny varhaníky podivné podivně sepsal

-rr-

Něco obrázků zde k prohlédnutí naleznete.