Dómský varhaník od sv. Víta v Liberci 

Bez halasu a stranou výrazné publicity, proběhla 30. července 2006 návštěva Otto Nováka, emeritního dómského varhaníka pražské katedrály sv. Víta, v Liberci. Návštěva jedné z nejvýraznějších osobností české chrámové hudby posledních padesáti let byla totiž připravována téměř konspirativně. Odvážná myšlenka se zrodila v hlavě mladíka, kterému učarovaly varhany a jestliže neodbočí z nastoupené cesty, je příslibem nové chrámové varhanické generace. Mohu jen říci, že se jmenuje Ondřej a nepochází z Liberce, ale z Písku. Jak to přijde, že organizuje takový podnik ve vzdáleném severočeském pohraničí? Inu, od počátku lidského rodu je prapříčinou mnohých mužských aktivit žena a také v tomto případě přeletěl Amorův šíp naši zemi z jihu na sever a zasáhl jedno dívčí srdce, jménem Kateřina. Jak známo hudba a láska jdou často spolu ruku v ruce…

Varhany v arciděkanském chrámu

Původním záměrem organizátorů bylo udělat radost jednomu z obdivovatelů varhanického umění Otto Nováka a překvapit jej. Co se však v Čechách utají? Věc se prozradila a bylo to jen k dobrému, protože tak mimořádná událost si zasloužila přece jen větší ohlas veřejnosti. Stačí, nahlédneme-li krátce do historie varhanní hudby v Liberci. Posledním profesionálním chrámovým varhaníkem v Liberci byl Němec Hans Pfreimer, který musel kvůli své národnosti opustit v r. 1945 nejen Liberec, ale celou tehdejší ČSR. Od té doby se vystřídala na varhanické lavici celá řada varhaníků, namnoze velmi dobrých muzikantů, kteří však již varhanické povolání neměli jako své hlavní zaměstnání. Nouze o dobré varhaníky nadále trvá a přes politické změny po r. 1989 se nejen nezmírňuje, ale paradoxně spíše prohlubuje.

Není varhaník jako varhaník. Liberečtí milovníci varhanní hudby si nemohou stěžovat, že by pomyslný stůl tohoto hudebního žánru měli „chudě prostřený“. Nejen v Liberci, ale zejména v nedalekých Hejnicích, kde jsou mimořádně dobře disponované varhany, máme často možnost slyšet renomované mistry tohoto nástroje. Ať už jde o regionálního umělce libereckého Borise Joneše, nebo dokonce evropsky proslulé Jiřinu Pokornou, Jaroslava Vodrážku, Jaroslava Tůmu, Aleše Bártu, Michala Novenka a další. Avšak dómský varhaník, nadto z matky všech českých katedrál - dómu sv. Víta v Praze, v Liberci ještě nehrál, alespoň pokud je mi známo, a co víc, nedoprovázel zde slavení liturgie při mši svaté!

Seznamme se blíže s touto významnou osobností. Otto Novák, absolvent pražské konzervatoře, hraje od roku 1951 v řadě pražských kostelů a obřadních síní, přičemž nejznámější je jeho působení na kůru u sv. Jakuba v Praze a spolupráce s proslulým svatojakubským sborem a orchestrem. Doprovázel také mnohé sólisty, za zmínku stojí Eduard Haken, jehož byl dle slov dcery tohoto pěvce „dvorním varhaníkem“. Koncertoval doma i v zahraničí, mimo jiné i na proslulých největších evropských varhanách v bavorském Pasově. V letech 1961 -1993 působil jako dómský varhaník u sv. Víta na Pražském hradě. Je členem papežské Rady pro liturgickou hudbu. Letos při cyrilometodějských oslavách na Velehradě obdržel spolu s B. Korejsem, pražským regenschori u Panny Marie před Týnem, čestné uznání za přínos pro chrámovou hudbu.

Mistr Otto Novák za varhanami arciděkanského chrámu

Libereckou bohoslužbu zahájil Mistr Novák mohutným preludiem na téma mešní písně, která se tuto neděli hrála – Na své tváře padáme. Majestátnost, plnost a barevnost zvuku. Neotřelost variací na dané téma. To vše od počátku nenechalo nikoho na pochybách, že za varhanním stolem nesedí žádný z místních varhaníků. Návštěvníky chrámu patrně udivilo nahrávací studio, které poněkud ztížilo pohyb ve střední části kostela, za což se organizátoři dodatečně omlouvají. Mše svatá plynula přirozeně bez výraznějších rušivých momentů. Tak mohly být vnímány snad jen nervozita pěvců a zdaleka ne optimální stav libereckého nástroje, který by si zasloužil alespoň důkladnou revizi. Závěr mše sv. byl ve znamení slavnostního „Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus vládne všem“, po kterém následoval mohutný příval barevného varhanního zvuku na stejné téma. Jako mořský příboj, vlna za vlnou, valily se majestátné proudy tónů zvučných Principálů projasněných Oktávami a Superoktávami, vystlaných měkkými Flétnami, potemnělými Kryty, kulatými Kopulami, vyšperkovaných stříbrnými Mixturami s Cimbálem, zádumčivým Salicionalem, špičatými alikvotami Tercií a Kvint. Základ pak duněl v pedálu hlasy Subbasu, Principálbasu, oktávových rejstříků a ovšem (milovníci pozounů jistě netrpělivě čekají) vibrující Trompetou a Bombardem!

Mohutná a majestátní dohra na závěr mše svaté nepochybně měla - kromě nezapomenutelného dojmu pro posluchače - ještě jeden zcela praktický a pozitivní dopad pro samotné liberecké varhany. Odborníci vědí, že tomuto nástroji nejlépe svědčí, když se na něj co nečastěji hraje. Veškeré mechanismy se stále „procvičují“ a nemají čas zatuhnout, také ladění píšťal je stálejší. Hlavně však (a o tom to je!) vibrace, které působí zejména hra plén a tutti, jsou největším nepřítelem červotočů, pro které jsou dřevěné části varhan rajskou zahradou. Nu, po postludiu Mistra Nováka řekl jeden mladík, který tyto technické zajímavosti zná: „Tenhle hudební „nářez“ musel být pro všechny červotoče takovou pohromou, že teď se to musí pod varhanami černat.....“. Nepochybně měl pravdu.

Celá „squadra“ pohromadě, s Ottou Novákem uprostřed. Chybí jen slečna Kateřina,
spoluorganizátorka celého podniku, protože nás fotografovala.

Jak se tak události scházejí, tato mše svatá byla zároveň rozloučením libereckého kaplana, P. Víta Audyho, který odchází na uprázdněné místo děkana ve Frýdlantě. Díky otče! Víte, měli jsme Vás rádi a rádi Vás v novém působišti navštívíme.

Poděkovat na závěr je slušnost. Nad ní však ční pocit radosti z obdarování krásou, která je součástí krásné liturgie a která povznáší mysl z prachu přízemnosti k tomu, co nás přesahuje. Deo Gratias! Díky i Vám, Mistře Nováku! Díky přátelé....!

Skvostný popis akce nám z Liberce zaslal Snílek