Porod po varhanicku
Někomu by při návštěvě varhanického webu, zvláště pak jeho části „Kniha hostů“ mohlo připadat, že kromě lobbování za Pozoun
či jiné rejstříky, eventuelně krom stížností na rozklad kurzu, varhaníky nic jiného nezajímá. Že si hledí sami sebe, svoje starosti považují za
nejdůležitější a nejvíce pozornostihodné.
Nevěřte tomu (tak zcela). V září jsem pojala myšlenku pomoci vzdáleným dětem formou adopce na dálku. Potom mne napadlo,
že se s tím svěřím nejbližším kamarádům a přátelům z řad varhaníků, povětšinou křesťanů. Zeptat se v širším okruhu také v řadách
nynějších „kurzistů“, bylo jen dalším logickým pokračováním. V knize hostů byla myšlenka těmi hlučnějšími takřka přeřvána,
nicméně již nás bylo pět, a dokonce bez Petra Bajzy. Pro vlastní zaneprázdněnost spojenou se začátkem školního roku u nás
doma, jsem poprosila kamarádku-spolumatku Pavlušu, zda by se ujala „předvýběru“ vhodných dětí, jakkoli to může znít strašlivě
(člověk by nejraději samozřejmě pomohl všem). Nadšeně a ochotně se do toho pustila, řady zájemců o společné rodičovství se
utěšeně rozrůstaly, takže jsme došly s Pavlušou k názoru, že by bylo možné díky tomu zasponzorovat děti dvě. Termín
konečného výběru byl stanoven na první letošní teorii počátkem října.
Tam se přidali další, celkem 11 lidiček varhanických!!! Následovaly názory na přípustný věk, řešilo se pohlaví atd., nakonec se
všichni shodli na tom, že z předvybraných by bylo nejlepší losovat pro spravedlnost šance. Mirka před prvním losováním
pronesla: „Já bych vybrala toho kluka, co chce jít studovat na kněze, když už nás to spojuje.“ Ostatní různě mručeli, že šance
musejí být vyrovnané a Přemek táhl. A vytáhl – hádejte koho? Velice nás to pobavilo, přecijen měl asi někde protekci…
Před druhým tahem jsem zase já pronesla: „Já bych chtěla tu holčičku, která chce být lékařkou a pomáhat druhým lidem.“
Pavluša táhla – a vytáhla… samozřejmě holčičku, která chce být lékařkou a pomáhat druhým lidem! Bylo mi, a snad i ostatním,
moc hezky – úmysl i výběr považuji za požehnaný. A kdo ví, třeba nám taky v kurzu spadne pomoc shůry, jako těm dětem v Indii.
Varhaníci mají tedy společné děti – Sandeshe (Fernandese) a Pooju (Ganigu) – ať mi oba odpustí to české přechylování!
Sandeshovi je 9 let, dobře se učí, rád kreslí, je přátelský a bydlí u své tety. V budoucnu by se rád stal knězem a sloužil chudým.
Otec, truhlář, má jen občasnou práci a o rodinu se příliš nestará, maminka je služkou v sousedství, rodina nemá ani dost peněz
na základní věci. Přišel nám už od něj hezký dopis, který si můžete, umíte-li, přečíst. Pooje je 11 let, chodí do 6. třídy církevní
školy, je citlivá a milá, pomáhá mamince a poslouchá starší, chtěla by být lékařkou. Otec rodinu opustil před pěti lety, maminka nemá dost
peněz na zaopatření Pooji a jejího bratra, o školném nemluvě. Od Pooji jsme také dostali dopis, byť o něco později.
Vím, že na to nemám sebemenší právo, ale stejně jsem hrdá na všechny varhanické adoptivní spolurodiče, neboť svojí vírou žijí,
nejenom o ní mluví. A je jedno, že se Sandesh ani Pooja tady na Zemi asi nikdy neuvidí se mnou, Pavlušou K., Krabem
Přemkem Kšicou, PozounoMatičkou Julií Janatovou, Honzou Staňkem, Lídou Mirbauerovou, Mirkou Hosnedlovou, Alenkou
Michálkovou, webmasérem Pavlem Markem, Vojtou Radolfem a Pavlem Černým. Třeba svou šanci dokáží využít a dát ji
následně dalším, tak jako my.
Jana Flanderová, prosinec 2007
Další (a novější) zprávy o našich dětech si můžete přečíst na následující stránce. |
Pooja
Sandesh |