Varhanická přehrávka, aneb jak jsme hráli v Plzni 

Naši mistři Mirek Pšenička a Přemek Kšica se na nás domluvili! Prostě se rozhodli, že ukončení tohoto ročníku kurzu se uspořádá v Plzni a ve spolupráci a spoluhraní plzeňských žáků Jana Esterleho.

V Plzni byl sraz v sobotu 7. 6. (2008) v 9.30 hod. u nádraží. To abychom dále nebloudili. No, dále jsme sice nebloudili, ale najít cestu k tomu nádraží, to byl docela nadlidský úkol. V Plzni totiž neumí značit cesty a drží se starého osvědčeného sloganu „na Plzeň, Vávro, na Plzeň!“ (Jó, tak to dopadá, když se nejede vlakem! – škod. (= škodolibá) pozn. red.).

Od nádraží jsme se dopravili do kostela sv. Jana Nepomuckého, kde nám Mirek na nástroji z počátku minulého stolení (postaveném firmou Bratři Paštikové) předváděl kterak registrovat. Potom se první skupina přesunula do katedrály na rozehrávky a zbylí varhaníci zkoušeli u sv. Jana a podle časového harmonogramu se přesunovali do katedrály také. Po rozehrávkách jsme šli za prozaičtější věcí – tedy do hospody na oběd. Byla tam podávána velmi „delikátní média!“ Buď svíčková, nebo knedlo zelo či gulášek.

Z hospody jsme šli na faru k františkánům na prezentaci not z vydavatelství ARTTON a na prohlídku místních varhan (Gartner). Po návratu před katedrálu jsme měli shlédnout jedno z mnoha Mirkových překvapení – Muzeum podivností –, ale nebylo ještě připravené a některé podivnosti chyběly. Proto jsme shlédli raději již nainstalovanou výstavu v katedrále – Varhanářské dílny.

No a pak už to bylo jen na nás. Vysupěli jsme na kůr a abychom se nehádali, kdo jak půjde, tahali jsme lístečky s čísly. Bára, která přijela na poslední chvíli, si vytáhla číslo 1. Ani neměla čas se začít bát! To má tak někdo štěstí – já jsem si vytáhla 13. Celkem nás hrálo asi 17, každý podle svých možností, schopností a trémy. Já osobně si myslím, že zcela nejvíc to „rrrrozkalila“ Veverka. A Panna Maria se na to od oltáře s milostným úsměvem dívala a Ježíšek radostně tleskal každému z nás.

Po produkci nás čekalo poslední překvapení – výstup na plzeňskou věž, která „převyšuje kopce...“ a vede na ní 301 schodů (stejně jako číslo mojí nejmilejší a všude hrané písně)! Výhled byl skvělý. Pak ještě krátké posezení v hospodě a kolem půl sedmé jsme se začali rozjíždět.

Akce se moc vydařila a ještě jednou za ní všichni děkujeme!

Reportáž jest bez fotek – nikdo neměl foťák.

-JJ-