Zvonohra pražské Lorety

V roce 1742 byl při pruském obléhání Prahy největší zvon v průčelním okně rozbit střelou. V roce 1745 dodal nový zvon pražský zvonař Valentin Lissiack. Na pohled velmi pěkný a téměř filigránsky vyzdobený zvon byl ale od samého počátku problematický po zvukové stránce. Nápravu nepřinesly ani pozdější nepříliš citlivě prováděné korekce ladění odsekáváním zvonoviny z vnitřní stěny. Takto byl zvon prakticky zničen a dnes na něm můžeme obdivovat pouze výzdobu. Snad nepohnutější osud však měla loretánská zvonohra v našem století. Důvody byly převážně ideologické. Poprvé se na delší čas odmlčela za 2.světové války, kdy Okresní policejní komisařství vydalo zákaz hry s odůvodněním "...veřejný zájem s ohledem na stávající poměry..." Po roce 1945 se zvony znovu rozezněly, ale jen na krátkou dobu. Mariánská píseň byla trnem v oku novým "ideologům", kteří vsadili na myšlenku, že pokud zvonohra nebude udržována, sama časem přestane hrát. Tento záměr jim téměř vyšel - v 60.letech byl stav nástroje takový, že z bezpečnostních důvodů skutečně musel být provoz zastaven (a jak se později ukázalo, havarijní stav byl realitou, nikoliv pouhou záminkou). Pozdější správce objektu - Muzeum hlavního města Prahy - zadal v roce 1967 objednávku na opravu zvonaři Rudolfovi Manouškovi. Striktním požadavkem však bylo provést jen ty nejnutnější opravy k tomu, aby zvonohra mohla být v chodu kvůli dojmu veřejnosti a turistů, a to bez ohledu na celkový stav nosných prvků a mechaniky. Přestože zvonař několikrát písemně upozorňoval na již tehdy havarijní stav nosných trámů a podal návrh na vylepšení zvuku zvonohry, byl odmítnut a donucen práce provést pouze v daném limitovaném rozsahu. Takový "restaurátorský" zásah vyvolal po čtvrt století naléhavou potřebu skutečně kompletního a odpovídajícího restaurování. Stav trámů byl natolik kritický, že hrozilo uvolnění a pád několika zvonů, mezi jinými též největšího Lissiackova zvonu na průčelí. Dnes se ani nechce domyslet, co by taková událost znamenala, pokud by k ní došlo během turistické sezóny, kdy se pžed Loretou nachází v každou denní dobu mnoho lidí. Dávno nefunkční byly již i regulační prvky mechaniky, takže seřízení nástroje bylo takřka nemožné. To se projevovalo stále většími nepřesnostmi hry a argumentům kritiků současného stavu zvonohry, kteří poukazují na domnělou skutečnost, že "zvonohra zněla dříve ušlechtileji", se dnes musíme shovívavě usmívat. Samozřejmě, že zněla slaběji! Zvony byly pokryté vrstvou ptačího trusu a usazenin z kyselých dešťů a smogu, takže nemohly pořádně vyznívat a zkorodované součásti mechaniky kladly takový odpor, že síla hodinového stroje dávno nestačila k tomu, aby se některé zvony vůbec rozezněly! Kdyby zvonkohra po restaurování zněla stejně jako dříve, bylo by to velmi smutné... Důkladné restaurování bylo zadáno Petrovi Rudolfovi Manouškovi, synovi Rudolfa Manouška, v době, kdy Loreta již opět patřila Řádu Menších bratří kapucínů. Všech 30 zvonů bylo sneseno a převezeno do zvonařství Manouškových ve Zbraslavi k restaurování. Demontována byla též kladiva, pera a táhla a staré trámy byly ihned odstraněny (dodejme, že se samovolně rozpadaly již při demontáži zvonů a že jejich odstranění bylo předmětem dohadů s památkáři, kteří tvrdili, že trámy jsou zaručeně původní a že musejí zůstat zachovány - jak se později ukázalo, původní být nemohly vzhledem k ošetření zazděných konců v 17.století neexistujícími hmotami). Ve věži tak zůstal pouze hodinový stroj, rozvodná hřídelová deska, která je součástí stropu patra věže, a kabina s klaviaturami. Nosné trámy byly nahrazeny novými a nově vyrobena byla též většina prvků mechaniky, přesně podle původních předloh. Jedinou výjimku si restaurátoři dovolili v případě upevňovacích hřebů, které nahradili ručně kovanými vruty, jejichž hlavy jsou přesnými napodobeninami hlav původních kovaných hřebů. Vruty totiž zaručují mnohem větší nosnost a pevnost. Teprve v průběhu restaurování bylo konečně rozhodnuto i o vylepšení zvuku nástroje. Původní zvony totiž skutečně vykazují značné odchylky od přijatelného ladění, a to i při značně velkorysé toleranci. Bylo však - a to zcela správně - rozhodnuto do původních zvonů v žádném případě nezasahovat. Jakékoliv dobrušování starých zvonů je m.j. též z etických důvodů absolutně nepřípustné a v případě loretánských zvonů by mohlo být velmi riskantní i díky velmi tenkým stěnám lehkého zvonového profilu. Proto bylo rozhodnuto tři zvony, které vykazují největší odchylky od přijatelného ladění, nahradit novými. Nahrazen byl tedy především nevyhovující nepůvodní Lissiackův zvon z průčelí a dva menší zvony od C.Fremyho. Nové zvony odlil Petr Rudolf Manoušek v roce 1994. Zvony, které byly ze zvonohry vyjmuty, byly pietně ošetřeny a deponovány. Celkové vyznívání nástroje se tak výrazně zlepšilo, i když ani po tomto zásahu není dokonalé. Protože však jde zřejmě o jeden z posledních hrajících zvonových souborů Clauda Fremyho na světě, jsou jakékoliv další snahy o vylepšení ladění a s tím spojené nutné zásahy velmi diskutabilní. Propagátoři cerillonérského umění v Čechách se musí smířit s tím, že loretánská zvonohra bude vždy více technickou a uměleckou památkou než nástrojem použitelným pro náročnější hudební produkce. Za tímto účelem je třeba do budoucnosti uvažovat o stavbě nového moderního nástroje vyhovujícího ověřeným parametrům běžným v zemích, kde má hra na zvony již mnohaletou tradici. Před restaurováním zvonohra naposledy zazněla 16.5.1993 při příležitosti oslav svátku sv.Jana Nepomuckého. Opět uvedena do provozu byla 20.listopadu, kdy byla znovu vysvěcena tehdejším provinciálem Řádu Menších bratří kapucínů, dnešním biskupem P.Jiřím Paďourem. Při náročném snášení a opětné instalaci zvonů významně spolupracovala firma Balance, která je specializovaná na obtížné práce ve výškách. Mechanismus zvonohry je díky poměrům v pákách a převodech dosti citlivý na změny počasí. Teplotní roztažnost materiálu zde velmi ovlivňuje chod stroje a především délky táhel je třeba stále kontrolovat a upravovat. Zanedbání této péče má za následek nerytmickou a dynamicky nevyrovnanou hru stroje. Dokonale však tuto zvonohru seřídit nelze díky mírné, ale znatelné nevycentrovanosti tónového válce (zjevně již od samotné výroby) a praktické nemožnosti provést exaktní změny v tuhosti pružin, které přidržují kladiva nad zvony. Právě tyto pružiny jsou nejproblematičtějším prvkem celého systému. Jisté je, že pokud by měly být zmíněné problémy vyřešeny tak, aby poslech automatické hry mariánské písně uspokojil i nejnáročnější posluchače, bylo by nutno do původního stroje učinit zásahy, které jsou neslučitelné s památkářskými zásadami, proto je musíme odmítnout. Mnohem lépe zvonohra vyznívá, je-li používána jako hudební nástroj. Hráč může uplatňovat dynamicky odstupňovanou hru a jakékoliv nepřesnosti v rytmu připadají na vrub jeho hráčské nedokonalosti. (Omluvitelné je pouze zpoždění ozevu dvou zvonů umístěných v lucerně věže, které jsou rozeznívány puštěním klávesy, nikoliv úderem! Tato mechanická anomálie je skutečnou "hráčskou lahůdkou" a zatím "vyvedla z míry" všechny návštěvníky z řad renomovaných zahraničních hráčů). V každém případě však živý hudebník může prostřednictvím srdcí uvnitř zvonů hrát mnohem kultivovaněji než hodinový stroj. S čím se ale posluchači musí smířit, je ladění zvonohry, které nelze označit jinak než za "dosti přibližné"... Uspokojivě vyřešit tento problém by znamenalo výměnu většiny zvonů, což je, jak již bylo uvedeno, nepřijatelné. Ať se nám to líbí či nikoliv, loretánskou zvonohru musíme přijmout také jako dokument historických skutečností, s nimiž se smířit není lehké a některá svědectví zůstanou problematická navždy...Zvonař by si měl vždy uvědomit, že každý zvon, který z se jeho produkce dostane až na věž (kteroukoliv, kdekoliv a kdykoliv), bude o jeho kvalitách vypovídat celá staletí...
Loretánská zvonohra bývá v současné době využívána především při církevních slavnostech, svátcích a příležitostně i při koncertech. Pro úplnost je třeba zmínit se ještě o zvonech v dalších dvou věžích loretánského komplexu, které patří kostelu Narození Páně. Z dotazníku vypracovaného v r.1915 pro rekviziční účely vyplývá, že v obou věžích tehdy viselo celkem 5 zvonů. Všechny byly dílem pražského zvonaře Mikuláše Löwa, u tří z nich známe letopočty odlití - 1691, 1698 a 1720. Po rekvizici za 1.světové války zůstal v severní věži pouze jediný Löwův zvon z r.1691. Ve 30.letech 20.století při rozsáhlých obnovovacích pracích byla zadána objednávka na tři nové zvony českobudějovickému zvonaři Rudolfovi Pernerovi. Zvony byly vysvěceny 25.10.1936, ale v roce 1942 je stihl stejný osud jako zvony původní - byly opět zkonfiskovány pro potřeby válečného průmyslu. Uvádí se, že jeden zvon patřící Loretě, byl 29.5.1945 objeven ve skladišti na Maninách a navrácen. Podle všeho jde o zmíněný zvon Mikuláše Löwa z r.1691, který nadále visí na svém místě v severní věži. V současné době je využíván k vyzvánění před nedělními bohoslužbami. Jeho úhozový věnec v průměru měří 58 cm a jeho korpus je vyzdoben dvěma reliéfy (P.Marie s Ježíškem a pieta) a nápisem v latinském jazyce: CAMPANAM HANC IN HONOREM DEI ET B:V:MARIAE FVDIT GENEROSVS DOMINVS NICOLAVS LÖW: 1691. O tom, že zvon byl skutečně zrekvírován a později navrácen na své místo, svědčí dodnes nesmytý nápis černou emailovou barvou LORETA-PRAG.
V roce 1993 byl při úklidu prostorů Lorety náhodou objeven ještě další zvon, jehož původ není jasný. Pochází z 18.století a zatím nejvěrohodnější se zdá být domněnka, že jde o zvon z jiného kostela, který byl do Lorety nějakým způsobem dopraven a zde ukryt nejspíše před válečnou rekvizicí. Zdá se být skoro neuvěřitelné, že tolik let vydržel nepovšimnut mezi hromadou vyřazených nepotřebných věcí přiklopen starým rozbitým tympánem... A ještě jedna rada pro ty, kteří chtějí mít z poslechu zvonohry co nejlepší zážitek: Věž se zvonohrou je osmiboká. V průčelním okně jsou umístěny největší znějící zvony, v okně přivráceném do nádvoří komplexu naopak zvony nejmenší. A právě tyto nejmenší zvony hrají melodii písně - velké naopak doprovodné hlasy. Je proto velikým omylem očekávat nejlepší poslech z terasy před Černínským palácem nebo z jižní strany Loretánského náměstí. Zvonohra je akusticky řešena tak, aby hrála především do nádvoří Lorety a do ambitů - tedy loretánským poutníkům.
Pokud chcete skutečně vychutnat poslech zvonohry i s tím, že oblíbenou melodii ve "změti tónů" výrazněji uslyšíte, můžeme doporučit poslech jedině v ambitech nebo na nádvoří. Odtud také byly pořizovány dosud veškeré zvukové záznamy zvonohry. Loretánská zvonohra je stále častěji cílem zahraničních návštěvníků z řad odborné veřejnosti, protože patří mezi několik málo nástrojů svého druhu, které se v Evropě dochovaly bez výraznějších zásahů a modernizačních změn. O tom, jak byla využívána v minulosti, by se jistě našlo nemálo informací v archívu Řádu Menších bratří kapucínů. V 60.letech se snažil o její popularizaci dr.Ladislav Vachulka, který zde tehdy pořádal velmi oblíbené a hojně navštěvované koncerty. Po změně politických poměrů v roce 1989 a zvláště po restaurování zvonohry je tento u nás
jedinečný nástroj znovu hojně využíván a dotváří zvukový kolorit Hradčan. Při příznivých povětrnostních podmínkách bývá dobře slyšitelný též v Petřínských sadech a na Novém Světě.

Osobnosti, u nichž je prokázáno, že na loretánskou zvonohru pravidelně
hrály (při průzkumu archívu Řádu Menších bratří kapucínů by jistě bylo
možno nalézt jména dalších hráčů především z 18. a 19.století):
? - ? Bedřich Follberger
1909-1913 Adolf Cmíral
1914-1919 Pavel Dědeček
1925-1948 Josef Kuchinka st.
? -1948 Josef Kuchinka ml.
60. a 70.léta dr.Ladislav Vachulka
od 1989 Radek Rejšek
od 1993 Marek Valášek
2002-2004 Kamil Novák
od 2004 Alena Michálková
od 2005 Vít Janata
V novodobé historii nástroje je doloženo ještě
příležitostné účinkování Jaroslava Vodrážky, Františka Xavera Thuriho,
Jiřího Kotouče, Jaroslava Tůmy, Otty Nováka a Michala Novenka. Bezprostředně
po listopadových událostech v r.1989 hrál na loretánskou zvonohru známý
rockový skladatel a hudebník Frank Zappa. Prvním oficiálním zahraničním
koncertujícím hostem byl po r.1989 francouzský carillonér Jean Bernard
Lemoine z Lyonu.
Tento výčet není úplný, protože návštěvy celé
řady osobností proběhly neoficiální cestou a tudíž nebyly evidovány.

Prameny:
Petr Rudolf Manoušek: Restaurátorská zpráva (Praha, SÚPP 1994)
Autor zde tímto děkuje zvonaři Petrovi Rudolfovi Manouškovi za
zpřístupnění rodinného zvonařského archívu a za poskytnutí cenných
informací.
Radek Rejšek